Co pamatují stěny

Náš dům byl postaven jako měšťanský dům s obchodem v přízemí a bytem v patře. První známá dílna v něm malovala na porcelán, a starousedlíci prý pamatují, jak z oken voněla terpentýnová směs a z komína šel dým každou středu. Dekory z té dílny jsou dodnes k vidění ve vitrínách po městě.

Po válce se v přízemí prodávala galanterie, a jak se město měnilo, měnil se i dům. Prodavači střídali jeden druhého, přibyly police, ubyla okna a posledních deset let stál dům prázdný. Když jsme ho kupovali, měl zavřené okenice, spadlou omítku a po chodbě se válela hromada starých krabic s knoflíky.

Podlaha vrzala přesně tam, kde se vrzat nemělo, a ve sklepě byla černá vlhká tma. Přesto jsme poznali, že dům je dobrý: stěny držely, trámy byly zdravé a světlo z oken dopadalo na místa, kde by se dalo stolovat. Martina Hanáková prý řekla jen jedno slovo: vezmu.

Zbourali jsme příčky v přízemí, aby vznikla dlouhá jídelna s kuchyní vzadu. Omítku jsme obnovili vápnem, okenice natřeli barvou, kterou jsme našli pod vrstvami staré, a podlahu jen vyčistili. Vrže dál, ale už jen trochu, jako by chtěla připomenout, že tu byla dřív než my.

V patře vznikl sál se čtyřmi zrcadly, lustrem a pěti stoly. Zrcadla jsme sháněli po celém okolí, a každé má svou historii. Stoly nám vyrobil truhlář z Duchcova, lampy jsme dali přešít na plátěná stínidla a na stěnu nad schodištěm jsme pověsili malovaný talíř, který stál na prvním stole.

Co zůstalo: vysoká okna, kamenné prahy, krov, který se v bouři ozývá, a pocit, že dům si zachoval rozum. Hosté, kteří přicházejí poprvé, se často ptají, jak je to staré. My odpovíme, že dost na to, aby si pamatovalo všechno, a dost mladé, aby se vešlo do dnešního večera.

Hosté nám někdy přinesou věci, které v domě našli: starou pohlednici, kousek porcelánu nebo fotografii. Všechno se ukládá do truhlice pod schody. Jednou z toho bude výstava, nebo aspoň polička. Zatím stačí vědět, že dům si pamatuje víc, než dokáže říct, a že každé nové vyprávění je vítáno.