Sobotní parta, která se sešla po letech
Osm lidí, kteří se kdysi znali z jedné dílny, se po dvaceti letech sešlo u dlouhého stolu. Večeřeli, hráli a skoro nepromluvili o ničem jiném než o tom, co kdo dělal.
Osm židlí a jeden dlouhý stůl
Rezervaci napsal jeden z nich, kdysi zámečník, dnes ředitel malé firmy. Chtěl dlouhý stůl, osm míst, a poznámku ke stolu: „Sejdeme se po dvaceti letech, nebude to rychlé.“ Hana Marešová tu poznámku pochopila ihned a stůl u okna připravila sama, s ubrusem, který jinak vytahujeme jen na svátky.
Přišli v pořadí, v jakém se kdysi scházeli u dílenské brány. Poznávali se po hlasech a po tom, jak kdo držel klíče. První polévka se chladila, protože se neustále někdo smál, ale František ji nechal chladnout a pak ji znovu ohřál, aniž by cokoli řekl.
Po večeři vystoupali do sálu. Nikdo z nich nikdy nehrál, takže Radek Růžička začal výkladem. Dopadlo to tak, že jeden z nich pochopil blackjack za pět minut, druhý se u rulety zasekl a třetí se dlouze díval do zrcadla a poznamenal, že za těch dvacet let se skoro nezměnil.
Odcházeli o půlnoci, všichni najednou. Hana jim podala kabáty a oni slíbili, že se sejdou zase, za rok. Do knihy rezervací jsme si poznamenali, že máme na ten den připravit dlouhý stůl.
Proč se k nám vracejí
Dlouhý stůl
Stůl u okna je nejdelší v jídelně a vejde se k němu osm lidí. Většinou ho rezervují skupiny, které se nechtějí tísnit. Pokud ho chceš, napiš při rezervaci, kolik vás bude, a Hana ti ho přidělí.
Žádný spěch
Večer nemá pevný konec. Pokud se skupina chce zdržet, zdrží se; pokud se chce rozejít dřív, rozejde se. Důležité je, že nikdo nikoho nehoní, a že se všichni cítí vítáni.
Mezi řádky
Takové večery nás učí, že dům není jen jídlo a hra. Je to i místo, kam se lidé vracejí, aby se potkali s tím, co ztratili. My jim jen pomáháme držet světlo v oknech.